TURECKÝ SVĚT HOR

Pozn.: Tyto informace mají původ v turistickém informačním letáku, tudíž obsažené informace se zdají být poněkud "naivní". Nic to ale nemění na tom, aby se staly dobrým průvodním slovem k mapám jednotlivých pohoří, kvůli kterým jsou tyto stránky publikovány.

Jediný pohled na mapu Turecka ihned ukáže, že jde o zemi převážně hornatou. Ze všech stran je anatolský poloostrov ohraničován horami. Rozličně geologicky utvářené horské oblasti Turecka jsou součástí horské formace sahající od Alp až po Himaláje. Severoanatolský horský řetězec probíhá paralelně s černomořským pobřežím, pohoří Taurus se rozprostírá při pobřeží Středozemního moře.

Zdejší nádherné lesy a hory jsou většinou nedotčené lidskou činností a představují přírodní zásobárnu s neskutečně bohatou flórou a faunou. Dva z nejznámějších tureckých vrcholů bývaly činnými sopkami, Erciyes poblíž Kayseri v centrální Anatolii (3917m) a Agri (Ararat, 5137m) ve východní Anatolii. Působivá horská pásma vytváří Kaçkar nedaleko Rize s nejvyšším bodem (3932m) ve východní černomořské oblasti, pohoří Aladaglari (3756m) poblíž Nigde ve středním Tauru a hory Cilo-Sat (4136m) u Hakkari ve východním Tauru.

Velký Ararat (5137m)  mapa

Na turecko - íránsko - arménském pomezí ležící Velký Ararat je vyhaslý vulkán, který se svou omračující výškou 5137m nabízí vskutku uchvacující pohled. Směrem na jihovýchod se nachází druhá vyhaslá sopka, nazvaná Malý Ararat, dosahující ještě 3896m a mezi oběma vrcholy je 2600m vysoká lávová plošina Serdarbulak. Čepice věčného ledu pokrývá vrchol většího z obou Araratů. Podle Bible na tomto místě přistála Noemova archa, díky níž se Ararat stal světově uznávaným.

Léto je zde horké a suché, zima a jaro zase bohaté na srážky. Horolezci bývají častěji překvapeni turbulentními dešti a sněžením.

Pastviny zde sahají až do výšky 3000m, výše, až k hranici věčného sněhu lse rozprostírají horské louky.

Turistika a horolezectví

Velký Ararat fascinuje horolezce z celého světa. Nejpříznivější dobou pro výstup tvoří měsíce červenec, srpen a září, kdy je převážně slunečno a beze srážek. Avšak od 3000m panuje vysokohorské klima. Nejsnáze a nejbezpečněji se vystupuje z jižní strany hory. Je to z hlediska náročnosti a bezpečnosti ta nejlepší cesta. V žádném případě by nikdo neměl jít sám a bez průvodce.

Poznámka: Pro lezení na Ararat je zapotřebí zvláštní povolení (v cizině k dostání na všech tureckých velvyslanectvích).

Spojení

Tranzitní trasa Trabzon - Erzurum vede kolem západních výběžků do Iránu. Tato cesta se dotýká měst Dogubayazit a Igdir, která jsou hooe nejblíže. Z Erzurumu do Dogubayazitu je to 270 km, odtud na íránskou hranici 33 km. Erzurum je spojen s Ankarou neustálou denní leteckou, železniční a autobusovou dopravou.

Regionální zvláštnosti

Vedle Velkého Araratu vábí návštěvníky v kraji pastýřů a salaší koberce a kelimy, které se tkají v okolních vesnicích podle autentických předloh. Vedoucí úlohu má vesnice Örtülü. Jedním z turisticky zajímavých míst v blízkém okolí je kráter po dopadu meteoritu. Nachází se mezi palácem paši Ishaka a íránským hraničním přechodem.

Pohoří Cilo (4136m)   mapa

V provincii Hakkari ležící pohoří Cilo je jihovýchodním prodloužením Tauru, jež je součástí horského pásma vedoucího od Alp až po Himaláje. Nejvyšší vrchol tvoří Uludoruk (Reşko) vysoký 4136m a Çatalkaya (Samdi) s 3797 metry v připojených horách Sat. Vrcholové oblasti získaly svou dnešní strmou a drsnou polohu díky stálému působení vody a ledu.

V porovnání s umístěním ledovců, jejich táním a posunem jsou hory Cilo ze všech horských formací v Turecku nejpodobnější Alpám. Z deseti zdejších ledovců je Izbirak jako největší 5 km dlouhý, 500 až 600 m široký a na některých místech až 100m tlustý.

Na jihu, v zimě na srážky bohatého pohoří, se rozprostírá široká a suchá stepní krajina. V údolí s mírným mikroklimatem leží vesnická sídla, jejichž obyvatelé provozují vinice a pěstují ovoce.

S výjimkou údolních svahů se celá oblast vypíná 2000 až 3000 m vysoko a porůstá ji alpinská flóra, pasou se zde zvířata a provozuje luční hospodaření, zdroj obživy pro obyvatele regionu.

Turistika a horolezectví

Strmé, drsné a zaledněné vrcholy, ledovcové řeky a jezera, dravé horské potoky, neustálé utváření ledovců, to vše dodává horám Cilo nejvyšší přitažlivost a propůjčuje jim význačné vlastnosti národního parku.

Horské túry se nejlépe podnikají v letních měsících červnu, červenci a srpnu a v předjarních únoru a březnu.

Poznámka: Pro lezecké túry v horách Cilo je potřeba zvláštní povolení (v cizině k dostání na všech tureckých velvyslanectvích).

Spojení

Pro dosažení hor se musí nejprve dostat z Ankary do Vanu. To je možné autobusem, vlakem či letadlem. Poté se doporučuje 245 km dlouhá cesta do Hakkari. Výstup se vhodně začíná ve vesnici Serpil nebo v ještě dále na západ ležící osadě Dezköy.

Regionální zvláštnosti

Pohoří Çilo je intenzívně využíváno loukami a pastvinami. Pohled na místní obyvatele, kteří v létě v tradičních krojích stoupají na horské louky, je vskutku pozoruhodný. Ledovce a z nich tekoucí řeky se pstruhy a všemi barvami zářící ledovcová jezera nadchnou každého návštěvníka.

Pohoří Kaçkar (3932m)   mapa Kavrun, mapa Rize

Pohoří Kaçkar v černomořské provincii Rize, bohaté na čajové plantáže a s vydatnými srážkami, tvoří východní část severoanatolského horského řetězce. Hora Kaçkar-Kavrun tvoří se svými 3932m nejvyšší bod v pohoří Kaç kar, které díky stálému tvoření ledovců a vodnatým řekám vykazuje rozeklaný reliéf. Hustá síť z hor proudícího vodstva, její vysoký energetický potenciál a mnoho jezer, jsou jedinečné. Hory Kaçkar-Kavrun jsou po Velkém Araratu a horách Cilo-Sat z hlediska horských sportů a z důvodů své geologické formace a jejího utváření třetí velkou ledovcovou oblastí v Turecku s velkým významem.

Ovládán velkými, téměř tropickými teplotami, které po dobu 24 hodin vykazují jen malé rozdíly, leží roční průměr teplot v této oblasti kolem 14° C. Teploměr ukazuje nejméně v lednu (7° C) a nejvýše v srpnu (22,6° C). Pohoří Kaç kar se zdvihá mezi černomořským pobřežím na severu a údolím Çoruh na jihu. Na severních svazích se následkem výškových rozdílů vyvinuly nejrozmanitější vegetační stupně. Od hladiny moře do asi 500 m se vyskytují krásné kaštanovníkové, habrové a bukové lesy, až do 1500 m následuje širší pás smíšených lesů a pak až ke hranici výskytu stromů ve 2300 m jehličnaté lesy. Pak začíná typická alpinská vegetace s rododendrony. V rozsáhlých hlubokých údolích na jižních svazích Kaçkaru, kde vládne sušší a slunnější klima, se rozkládají úrodná pole a vinice.

Turistika a horolezectví

Pohoří Kaçkar se z východu na západ skládá z částí Altiparmak, Kavrun a Varşamba (Verçenik). Z toho obou prvně jmenovaných je možno dosáhnout jak ze severní, tak z jižní strany, oblast Verçamba jen ze severu. Při chození po Kaçkaru se musíte bezpodmínečně svěřit domorodému průvodci, ať už po celkově slunné jižní, nebo po mlhavé a deštivé severní straně, jinak je velká pravděpodobnost, že sejdete z cesty.

Ala Daglari v Tauru (3756m)   mapa

Pohoří Taurus se, v rámci horského pásma vedoucího od Alp až po Himaláje, skládá ze západní, střední, východní a jihovýchodní části. Nejvyšší vrcholy vysokého, strmého a velmi členitého Tauru leží ve východní a jihovýchodní části. Nejvyššími horami ve střední oblasti jsou Ala se svými 3756m. Leží v provinciích Nigde, Kayseri a Adana mezi oekami Ecemis a Zamanti. Na západě pohoří stojí vesnice Çukurbag a Demirkazig, které jsou spolu s Ulupinar “Barazama” na východě nejdůležitějšími sídly tohoto hornatého regionu.

Hory Ala pokrývají plochu od jihozápadu na severovýchod přes 50 km dlouhou a 25 - 30 km širokou.

Nejvyšší vrcholy v pohoří představují na severu Demirkazik (3756m), uprostřed Kizilkaya (3725m), na jihu Kaldif (3688m) a na východě Vayvay (3565m).

Ve velké části těchto hor, hlavně ale v údolí Yedigöller, pramení na povrch velké množství vody, která se v řečištích sbírá a nad východně ležící vesnicí Kapuzbaşi vylévají jako vodopády. Jde o zajímavý příklad krasového území. Tato oblast je hranicí mezi mediteránním a středoanatolským klimatem. Vyznačuje se zvláštnostmi obojího typu, přičemž především zdejší sluneční lázeň je působivá. Léta jsou zde suchá a horká, zimy studené a deštivé.

Turistika a horolezectví

Nejlepším obdobím pro lezení jsou měsíce květen, červen, červenec a srpen. V horách Ala se touto dobou daří bohaté a zajímavé alpinské květeně.

Výzkumníci s horolezci všeobecně přijímají cestu od Nigde přes vesnice Çamardi a Çukurbag. Výstup k vrcholu Demirkazik začíná ve stejnojmenné vesnici. Tyto osady leží na silnici Çamardi-Nigde. Cesta z Nigde do Çukurbagu je dlouhá 65 km.

Regionální zvláštnosti

V létě hory Ala obývají nomádi a pastevci. Zvířata jsou přes noc vyváděna na náhorní planiny, ráno pak přiváděna na níže položené louky a zde dojena. Za vidění stojí zábavná změť vznikající, když se z horských luk vracejí samice ovcí a zdraví svá na nižších loukách setrvávající jehňata.

Rozvinuté vázání koberců a tkaní kelimů je zde podmíněno intenzivním chovem dobytka. Můžete zde obdivovat vazačky koberců při práci a uskutečnit nákupy.

Erciyes u Kayseri (3917m)   mapa

K nejdůležitějším horským turistickým centrům v Turecku, a to jak pro horolezce, tak pro lyžaře, patří Erciyes, 3917m vysoký vyhaslý vulkán, ležící v rovině na jih od Kayseri. Západně od hory se rozprostírají Sultánovy močály a jižně údolí Develi. Skvostný, věčným sněhem pokrytý Erciyes, je nejvyšší sopkou ve střední Anatolii.

Má průměr od asi 18km a pokrývá přes 1000 km² plochy. Hora se jako stratovulkán skládá střídavě z lávy a sutí, a protose stala z geologického hlediska světově významnou.

Léta jsou v oblasti Erciyes horká a suchá, zimy studené, deštivé a ovlivněné stepním klimatem. Na Erciyes, vyčnívající nad své relativně ploché okolí, se zimní srážky dostávají převážně jako sníh. Jižní stranu hory mezi 1100 a 1600m pokrývají terasovité ovocné zahrady a vinice. Nad nimi začíná alpinská vegetace. Horské louky na východní, severní a západní straně lidé využívají celé léto jako pastviny.

Turistika a horolezectví

K vrcholu Erciyesu vedou dvě hlavní cesty; jedna přes horskou louku Tekir na východním svahu a druhá přes louku Sütdonduran na severozápadním svahu. Nejvhodnější k výstupu jsou měsíce červen, červenec, srpen a září.

Regionální zvláštnosti

Horolezci a ostatní turisté, kteří přicházejí do tohoto kraje, by neměli opomenout navštívit ptačí rezervaci v Sultánových močálech a zemské hranice přesahující známou oblast zvanou Kappadokie.

Nemrut u Tatvanu (3050m)

V Turecku se kromě výše uvedeného Nemrutu, který je geologicky zajímavý, nachází ještě jedna hora Nemrut u Adiyamanu, ta je slavná z historických a archeologických důvodů.

Nemrut u Tatvanu je 3050m vysoký vyhaslý vulkán, který se zdvihá u jihozápadního břehu jezera Van v provincii Bitlis. Jihovýchodně od hory leží město Tatvan a severně okresní město Ahlat.

Nemrut je nejmladší sopkou v řetězci východoanatolských vulkánů. Povstal v kvartéru a byl aktivní až do roku 1441 a jedná se rovněž o stratovulkán.

Po vyhasnutí sopky se do té doby jednotná kotlina rozdělila ve dvě, dnes nazývané Vanská a kotlina Muş.

Turistika a horolezectví

Cesta k Nemrutu začíná v Tatvanu. Jižní nebo jihovýchodní okraj kráteru se dosáhne po normálním čtyř až pětihodinovém pochodu. Je také možné dojet ke kráteru terénním vozem. V každém případě je pak odměnou pohled na kráter.

Nemrut je holá hora, jen na jižní straně se daří břízám a dubům.

Nejlepší dobou pro chůzi ke kráteru jsou měsíce červenec, srpen a září. Obzvlášť, když se jde z jihovýchodního nebo východního směru, je po celý výstup vidět jezero Van, jehož neporovnatelné krásy se oči nikdy nenasytí.

Süphan (4058m)

Tato vyhaslá sopka, vypínající se severozápadně od jezera Van ve východní Anatolii, svojí působivou pravidelností a svou krásou udělá dojem na každého pozorovatele. V zimě je pokryta až 4m tlustou vrstvou sněhu. Tloušťka sněhu a příznivý sklon předurčují horu pro zimní sporty, obzvláště vysokohorské lyžování.

Turistika a horolezectví

Pro dosažení Süphanu je, z dopravního hlediska a kvůli výhledu, nejvhodnější jižní a východní strana.

Výstup východní stranou začíná ve vesnici Aydinlar ležící na silnici Adilcevaz-Erciş. Odtud se dosáhne vesnice Kiçgilli, ve které je podle potřeby možno najmout místního průvodce.

Cesta jižním svahem se začíná v okresním městě Adilcevaz jižně od Süphanu. Autem je možno jet až do vesnice Harmantepe. Zde začíná vlastní putování nebo výstup k vrcholu.

Bey Daglari (3086m)

Tyto hory představují západní úsek pohoří Taurus uvnitř provincie Antalya. Vystupují přímo jihozápadně za stejnojmenným hlavním městem provincie a rozprostírají se jihovýchodním směrem na Středomořském pobřeží. Jejich výška kolísá mezi 600 a 3086metry. Mnohé vrcholy vykazují charakteristické morfologické vlastnosti. To platí zvláště pro Tekedorugu, Bakvili, Tahtali a Kizlarsivrisi, který je se svými 3086m nejvyšší. Tato, převážně vápencová část středomořského horského řetězce, je porostlá rozličnými lesními společenstvy. Pohled na toto mediteránní pohoří je značně působivý.

Cesta do hor Bey se nejlépe začíná v Antalyi nebo v blízkých místech Kemer nebo Ehmali. Antalya je z Izmiru a Istanbulu dosažitelná letadlem, po vodě či po zemi, z Ankary pak vzduchem nebo pozemní dopravou. Vzdálenost mezi Antalyí a Kemerem činí 35km a mezi Antalyí a Ehmali 125km. Zajímavá lezecká cesta je na Tahtali, tyčící se přímo v pobřežním pruhu západně od Kemeru.

Tato hora je 2360m vysoká a až do 2000m porostlá rozličnými jehličnatými lesy, na něž navazují horské louky a pastviny.

Výstup začíná v Sogukpinaru, který leží severně od hory a je autem dosažitelný z Kemeru. Je zde vytýčena turistická a lezecká cesta a rovněž místo pro stany. Vrcholová cesta probíhá paralelně se středomořským pobřežím, přičemž výhled se postupně mění.

V horách Bey se dá chodit ve všech ročních obdobích. Pro turistiku mimo zimní období jsou ale nejvhodnější měsíce duben, květen a červen. V tomto čase je nejpříjemnější klima a horská květena se nabízí pozorovateli v největším bohatství.

Na Kizlarsivrisi, jako na nejvyšší vrchol Bey Daglari, se vychází z Ehmali. Poi tom autem se jede až k louce Çamç ukuru, vytvořené na jihozápadním svahu hory. Okolí je porostlé cedrovými lesy. Tábor se rozbíjí na louce Çamçukuru. Odtud se nechá výstup a sestup uskutečnit pohodlně v jednom dni.

Pohoří Bolkar (3524m)

Mezi řekami Göksu na západě a Pozanti na východě se tyčí pohoří Bolkar, které tvoří nejvyšší část ve střední úseku Tauru. Leží uvnitř provincií Nigde na severu a Mersin na jihu.

Tyto hory jsou utvářené především z vápencových a dolomitových sedimentů. Vyznačují se charakteristickou topografií, vytvářenou ledovci a horským vodstvem, a krasovou činností.

K neustálému tvoření ledu a dochází ve velké části Bolkaru, avšak ne na vrcholech, ale na severní straně. Ačkoliv výškové oblasti Bolkaru jsou utvářené pod vlivem ledovců a níže položené pod vlivem vody, není zde vytvořena žádná rozvinutá vodní síť.

Vápencové skály a dolomitové sníženiny nenabízí vodě žádnou možnost se sbírat. Vsakuje se proto pod horou do země. Vznik podzemních krasových útvarů je odůvodněn množstvím této vsakované vody, která jako velké “krasové prameny” později vystupuje v Pozanti a Sekerpinaru. Kromě vrcholu Medetsiz s 3524 metry jsou Keşif (3475m), Koyunaşagi (3426m), Tahkaya (3372m) a Egerkaya (3347m) nejvyššími vrcholy Bolkaru. Na Medetsiz se leze nejlépe přes severní stranu.

Pohoří Munzur (3462m)

Je severovýchodním prodloužením středního Tauru v provinciích Tunceli a Erzincan. Nejvyšší vyvýšeninou těchto stupňovitě utvářených hor je Akbaba (3462m). Rozeklané vápencové pohoří má špičatou (ostrou) vrcholovou topografii. Cesta přes hory začíná nejlépe v Erzincanu na severu nebo v okresním městě Ovacik na jihu provincie Tunceli. Do Erzincanu je možno dospět jak letadlem, tak vlakem či autobusem. Ovacik je dosažitelný jen autem.

Do Tunceli se jede podél řeky Munzur přes 70km až do Ovaciku, který leží ve středním úseku horského řetězce Ovacik-Munzur. Horolezci začínají výstup k vysokým vrcholům pohoří v Ovaciku.

Některé další zajímavé odkazy:
http://turkey.org   pozor pouze ve FLASHi
http://www.ExploreTurkey.com/
http://www.mfa.gov.tr/   Ministerstvo zahraničí

Autoři stránky: Petr Kuneš a Leoš Kohout
Pokud máte nějaké připomínky, obraťte se na E-MAIL.